Byla tma a zima. Oheň. Cítil jsem jen tlukot svého srdce a dech svého koně. Nic jsem neviděl. Oheň se blíží. Pohybujeme se snad? Nebo oheň se blíží k nám? Pořád ticho, jen šumění větru v korunách stromů. Spousta sněhu, nebo to je něco jiného? Oheň se zastavil. Stále plaje. Ven najednou nastražila uši. Slyší něco? Statné smrky nám nedovolí se podívat na nebe. Začínám cítit zář. Odkud? Pobídnu Ven do klusu. Rovná cesta. Oheň se blíží. My se blížíme. Palouček. Celý zasněžený. Uprostřed plající oheň. Ne. Pochodeň. Obrovské stromy utvořily kolem palouku zeď. Nad námi jen nebe. Oheň, dech, srdce. Najednou měsíc. Nad námi. Vzhlédnu a vidím. Nad námi měsíc. Vidím údolí. Spousta koní. I lidé. Stále vzhlížím. Najednou shlíží oni na mě. Srdce. Téměř se mi zastavuje. Cítím úlevu. Ven lehce zaržá. Mrazí mě. Pocit. Jak se k nim dostat? Oči mi zalévají slzy. Štěstí? Úleva? Strach? Ven najednou vzhlédne k měsíci. Zůstane nehybná. Zaržá. Ticho. Zaržání! Odkud? Ven tiše stojí. Zaržání! Opět, z obrovské dálky. Odkud? Ven stále nehybná. Její dech. Klidný. Svaly povolené. Je uvolněná. Proč? Zaržání! Zní neskutenčně a mrazivě. Přesto nádherně. Odkud? Oheň. Pod námi. Plající oheň. Ne. Pochodeň. Obrovské stromy kolem. Pod námi. Kde jsme? Rozhlédnu se. Vidím údolí. Koně. Spoustu koní. Je mi teplo. Sníh? Ale netaje. Ven zaržá. Dychtivá. Rozejdeme se. Zaržání. Před námi! Všude světlo a teplo...